Sociální bydlení - Z našeho emailu - PREMIUM

Vytištěno z premium.prosperita.info - Server nejen pro profesní organizace
(c) 2005-8 RIX, s. r.o. Všechna práva vyhrazena.

Sociální bydlení

Bydlení nesporně patří k základním potřebám člověka. Právo na bydlení je obsaženo v řadě mezinárodních dokumentů o lidských právech. Ne všechny skupiny obyvatelstva však mají ať už z ekonomických či jiných důvodů možnost uspět na trhu s byty. Pro ně je určeno sociální bydlení.

Racionální bytová politika by měla mít jasně formulovaný cíl. Tím je především zajištění adekvátního a cenově dostupného bydlení pro všechny domácnosti. Klíčová je v této souvislosti otázka, zda mají jednotliví členové společnosti právo na zajištění určité úrovně bydlení bez ohledu na jejich kupní sílu. Cíl bytové politiky by tedy měl být přiměřeně kvantifikován. Kritéria, umožňující vyjádřit (kvantifikovat) cíl bytové politiky musí odpovídat ekonomické situaci země, situaci na trhu s byty a musí se přizpůsobovat měnící se situaci (ve vyspělé zemi již nestačí pouhá "střecha nad hlavou"). Kritériem je dostupnost bydlení (obytná plocha na obyvatele), kvalita bydlení ve smyslu určitého standardu vybavenosti, a finanční dostupnost bydlení, vyjádřena např. maximálním únosným podílem výdajů domácnosti na bydlení.

Hlavní cílovou skupinou racionální bytové politiky jsou domácnosti, které nemají dostatek vlastních prostředků na to, aby si zabezpečily adekvátní bydlení. Je třeba poznamenat, že kromě nízkopříjmových sem patří i domácnosti, které jsou znevýhodněny jinak, tzv. mimoekonomicky.

K problematickým skupinám obyvatelstva v tomto širším smyslu obvykle patří staří lidé, neúplné rodiny, nezaměstnaní, drogově závislé a sociálně nepřizpůsobivé osoby, cizinci a příslušníci minorit. Bytová politika zaměřená na pomoc těmto skupinám obyvatelstva by měla mít širší zaměření, neboť neřeší pouze problém bydlení, ale komplexní problém sociálního vyloučení. Existuje nepřímé spojení mezi některými výše zmíněnými problémovými skupinami obyvatelstva a existencí problematických čtvrtí měst, slumů, vznikem prostorové segregace apod.

„Jedním z nástrojů bytové politiky je sociální bydlení. Pojem sociálního bydlení sice ještě není v českém zákonodárství jednoznačně definován, v současné době je však již spolu s novým občanským zákoníkem, zákonem o vlastnictví bytů připravován nový zákon o sociálním bydlení, který by již měl tento deficit odstranit. (Již existující definice sociálního bydlení se týká pouze možnosti aplikace snížené sazby DPH u nové výstavby bytů, kterou má ČR dojednánu s EU.) Obdobně jako v jiných zemích se očekává, že i u nás zájem o sociální bydlení s postupným nárůstem životních nákladů, růstem cen bytů a s deregulací nájemného významně stoupne,“ vysvětluje Milan Taraba, statutární místopředseda Úřadu republikové rady Sdružení nájemníků (SON).

Výstavba sociálního bydlení v mezinárodním měřítku dostává téměř bez výjimky veřejnou podporu, jako je např. dotování úroků, zálohové dotace, státní půjčky nebo veřejné záruky. Jde většinou o nájemní bydlení, i když v některých státech může jít i o družstevní nebo vlastnické bydlení, které slouží pro sociální účely a považuje se za sociální bydlení. Nejběžnější formou je zmíněné nájemní bydlení.

V České republice klasické nájemní byty v současné době zaujímají asi 28 procent z celkového bytového fondu, což konkrétně představuje zhruba 1,2 miliónu bytů. Z toho je přibližně 60 procent v majetku obcí, zbytek je ve vlastnictví soukromých právních či fyzických osob. Počet družstevních nájemních bytů činí asi 600 tisíc. „Zejména ve velkých městech je problém udržet či získat přiměřený byt občany s nižšími příjmy. Týká se to seniorů, zdravotně postižených a vícečetných rodin s jedním příjmem. Právě proto přikládáme velký význam přijetí zákona o sociálním bydlení,“ říká statutární místopředseda Úřadu republikové rady Sdružení nájemníků (SON) Milan Taraba.

Při výběru nájemníků existují mezi jednotlivými státy rozdíly. Nejběžnější je výběr vycházející z výše příjmu nebo naléhavosti bytové potřeby, případně místní orgány mohou vybírat nájemníky pro určité procento bytů, které jsou k dispozici. Nájemné se stanoví buď za režijní cenu nebo se jinak reguluje. Nájemné za režijní cenu znamená, že nájemníci platí v nájemném kapitálové výdaje (úrok a amortizaci), opravy a údržbu a vytápění. Na kapitálové výdaje může poskytnout podporu vláda. Mezi jednotlivými domy často bývá společný fond nájemného, aby nájemné odpovídalo užitné hodnotě bytů. Zásadní je, aby výše nájemného, (zvláště v místech s novou výstavbou) bylo nižší než průměrné nájemné v soukromých nájemních bytech.

Byty, které jsou součástí sociálního bydlení, mohou být ve vlastnictví místních orgánů, případně společnosti, která je majetkem místních orgánů, bytové asociace (družstva) a v některých případech i soukromého sektoru. Nejběžnějším druhem vlastnictví je buď vlastnictví ze strany neziskové organizace nebo společnosti, kde je dosahování zisku omezeno.

Byty, které jsou součástí sociálního bydlení, mohou být téže kvality jako průměrné vlastnicky obývané, případně mohou být v některých státech i skromnější. Od sedmdesátých let minulého století mnohé státy u výstavby sociálních bytů více zdůrazňují hledisko jejich kvality. V důsledku toho se sociální bydlení všeobecně neliší od výstavby jiných bytů a v některých ohledech může mít jejich kvalita i vyšší úroveň. V některých státech se byty, které jsou součástí sociálního bydlení, nestavějí pouze pro většinu obyvatelstva, ale také pro zvláštní skupiny jako jsou studenti, starší lidé anebo lidé s tělesným postižením.

Prvním způsobem utváření sociálního bydlení je novou výstavbou za pomoci veřejných dotací jejím dodavatelům. Nová výstavba má oprávnění tehdy, když existuje celková potřeba většího množství nájemních bytů, zejména pak bytů s přiměřenou výší nájemného. Výhodou nové výstavby je, že kromě nového sociálního bydlení přináší i zajímavé příležitosti pro stavební firmy a další podnikatele a profese v tomto oboru.

Druhou metodou rozšiřování sociálního bydlení je prodej státem vlastněného nájemního bytového fondu (který již má často charakteristické rysy sociálního bydlení) nebo části soukromého fondu např. novým bytovým asociacím.

V případě, kdy je výše nájemného za obyčejný nájemní byt v soukromých rukou tak vysoká, že lidé s nízkými příjmy si takový byt nemohou dovolit, je alternativou poskytování příspěvku na bydlení. To umožní snížit výši nájemného tak, aby si ho obyvatelé bytu mohli dovolit. Výhodou tohoto systému je, že je možno podporu směrovat na domácnosti podle potřebnosti.

Tento způsob však není příliš efektivním prostředkem v případě potřeby zvýšené výstavby bytů. Proto je ve většině států Evropské unie v současnosti kombinován s podporou dodavatelů nové výstavby. U mnoha projektů se obě formy podpory používají dohromady. V tomto případě je potřeba veřejné podpory nižší, protože podpora ke snížení výdajů na bydlení se nemusí vyplácet lidem se střední výší příjmů, kteří bydlí v sociálních bytech, ale takovou podporu nepotřebují. Podmínkou dobrého fungování příspěvků na bydlení je dobře vedená registrace příjmů a počtu osob v bytech. Je rovněž zapotřebí mít informace o placení nájemného a často i o velikosti bytu.

Problematice sociálních aspektů bydlení byla věnována mezinárodní konference, která se uskutečnila 29. února 2008 v Domě odborových svazů v Praze. Do diskuze o sociálním bydlení přinesla další myšlenky, které by se měly stát v České republice přínosem k připravované legislativě na uvedené téma.